Koncem 16. století se v Itálii zrodil nový umělecký sloh zvaný baroko. Ten se začal postupně šířit po Evropě, aby v druhé polovině 17. století převzalo vládu nad dřívější renesancí. Původní význam slova baroko měl pejorativní nádech – portugalské slovo barocco či španělské barueco znamená nepravidelně tvarovanou perlu (verrueca). Termín baroko jako označení uměleckého slohu se začal užívat až později v 18. století.

​

Typickými znaky baroka je okázalost, velkolepost, bohatství forem, dramatičnost, pohyb a energie. Důraz se dává na kontrasty, hru světel a stínů. V katolickém baroku (také zvané radikální baroko) můžeme pozorovat témata jako například zázračná zjevení, vytržení či mučednické smrti svatých. Baroko je posledním universálním uměleckým stylem celé Evropy.

Baroko vyjadřuje citovost, povznesení k Bohu, směřování k věčnosti; vyjadřovalo zkušenosti člověka zmítaného náboženskými válkami.