V blízké době po jejím zatčení byla brutálně napadena několika muži, pravděpodobně opět z rasových důvodů, kterým čelila téměř denně. Rasová předpojatost vůči Lewis pokračovala a byla završena obviněním z krádeže výtvarných potřeb, což vedlo k zákazu studia na Oberlin College – Edmonia studium tak nikdy nedokončila.

​

Roku 1863 se Lewis přestěhovala do Bostonu, kde se objevil zárodek jejího zájmu o sochařství, který se projevil po tom, co viděla sochu Benjamina Franklina. Když sochu spatřila, byla naprosto fascinována jejím provedením a velmi ji obdivovala, což udělalo dojem na jednoho ze znalců umění a rozhodl se později Edmoniu v její tvorbě podporovat a stát se jejím mecenášem. V Bostonu se Lewis seznámila také s Edwardem Brackettem pod jehož vedením se začala plně věnovat sochařství. Počátky tvorby zasvětila především tvorbě medailonových portrétů abolicionistů (členové hnutí za zrušení otroctví a prodeje lidí za tímto účelem).

Edmonia během života cestovala a navštívila mnoho evropských měst – Londýn, Paříž, Florencii, usadila se až v Římě. Odchod z Bostonu měl pravděpodobně opět kořeny v rasismu vůči její osobě, protože se k němu vyjádřila takto: „Byla jsem do Říma prakticky odvezena, abych získala příležitosti pro setkání s uměleckou kulturou a našla sociální atmosféru, kde by mi nebyla neustále připomínána moje barva.“ 

​

Mezi lety 1865–1866 si v blízkosti římského Piazza Barberini pronajala salon, ve kterém tvořila. V Římě byla jako ryba ve vodě, velmi rychle navázala různé kontakty, získala přátele a také si osvojila jazyk. V době jejího působení byl v Římě pro tvorbu soch typický bílý mramor, práce s ním však vyžadovala značnou zručnost a většina umělců si tak nechala dělat část řemeslných prací v různých dílnách. Lewis se však v tomto směru od ostatních naprosto lišila, je možné že nechtěla utrácet nebo měla strach ze ztráty vlastní originality, takže netradičně dělala téměř všechnu práci s mramorem výhradně sama.

​

Její tvorba se specializovala především na tvorbu bust abolicionistů a mecenášů, také často znázorňovala předměty, které odkazovali na její původ. Bohužel mnoho jejich děl se nedochovalo. Přesto bořila Edmonia Lewis hranice rasy i pohlaví. Byla jedinou afroamerickou sochařskou své doby a také vůbec první, afroamerickou sochařkou, která byla známá ve světě. Její osobnost byla opravdu jedinečná, v New York Times, pro které během života dělala rozhovor je popsána jako neodolatelnou pro novináře, menší postavy, vždy oděná ve výrazných, často červených barvách, s rozmyslem řeči a chováním klidným až dětsky nevinným.

​

V roce 1872 měla v San Franciscu výstavu v místní asociaci pro umění.

​

Tvorba této umělkyně byla bohatá na politické, literární, biblické i mytologické náměty. Její původ táhl značnou pozornost. Její sochy se prodávaly za tisíce a Lewis si tak mohla dělat téměř cokoli. Příkladem její volnosti je jedno z jejich neznámějších děl: Smrt Kleopatry, na kterou byly použity tři tuny bílého mramoru. Socha byla velmi realistická a v životní velikosti. Dalším zajímavým cyklem je řada soch inspirovaných písněmi o Hiawarthovi od Henry Wadsworth Longfellowa, které Lewis obdivovala.

​

Edmonia se i přes svůj půvab a oblibu ve společnosti nikdy nevdala ani neměla děti. Zemřela 17. 9. 1907 v Londýně ve věku 63 let na Brigtovu chorobu, což je onemocnění ledvin.