MARINA ABRAMOVIĆ
Marina Abramovič se narodila v roce 1946 v Srbském Bělehradě. Mládí Abramovič bylo poněkud složité, neboť v její rodině panovala poměrně přísná pravidla. Přesto byly rodiče Abramovič poměrně zámožní lidé a Marina si tak později mohla dovolit i zahraniční cesty. Studovala na Akademii výtvarného umění v Bělehradě i Záhřebu a během svého studia se zabývala různými instalacemi, často zaměřenými na zvuk. Práce s instalacemi ji přivedli až k performativními umění, protože zjistila, že průběh a proces je pro ni významnější než výsledek.
První performance, které Marina tvořila byly založeny na masochismu a sebepoškozování. Po setkání s umělcem Ulayem, vlastním jménem Uwe Laysiepen, se ráz performance změnil. Jejich osobní vztah se projevil i do umění, začali spolupracovat a jejich společné performance se zabývaly tělesností, tělem v prostoru a hranicemi bytí v páru.
Naples 1974 (Rhytm O) – Marina byla v galerii a měla vyměřený čas. Na stole před ní se nacházelo sedmdesát dva předmětů, které bylo možné beztrestně využít na jejím těle. Na stole se byl např. med, olivový olej, špendlíky, ale také kladivo či zbraň s jediným nábojem.
PERFORMANCE
Marina mohla zemřít, ale přesto se stala svým výstavním materiálem. Jeden muž vzal opravdu do rukou zbraň a mířil Marině na hlavu, jiný muž se mu snažil v činu zabránit a poprali se. Není jasné, zda by ji muž zastřelil nebo chtěl mít na chvíli jen pocit naprosté moci. Marina se také při vystoupení v Ted talk zmínila, že věří tomu, že by možná byla znásilněna, pokud by muži nepřišli se svými ženami a nebyla by běžná otevírací doba.
Poslední performance, kterou podnikla Marina v kolaboraci s partnerem Ulayem byla jejich cesta po velké čínské zdi v roce 1976, šli k sobě několik týdnů. Po setkání zhruba uprostřed si potřásli rukou a svůj vztah ukončili.
V průběhu let se čas jednotlivých performance Mariny prodloužil a dějovost se naopak výrazně snížila. Marina vystavuje hlavně samu sebe, komunikuje s divákem a své tělo využívá jako médium. Podobně tomu bylo i v roce 2010, kdy během šesti týdnů denně během otevírací doby seděla na židli v galerii MOMA a naproti sobě měla prázdnou židli. Kdokoli si mohl sednout naproti a dívat se jí do očí. Šlo o spojení s divákem a vzájemný pohled do duše. Marina nikdy během času, který trávila na židli neodcházela, a to ani na toaletu. Performance narušila jen v momentu, kdy si na protější židli sedl Ulay.
Jak zmiňuje Petra Löfflerová v díle Ženy v umění: „Její tělo je jejím „materiálem“ a spolu s prostorem, do něhož je umisťuje, vytváří její „performing field“ (performační pole). Často přitom zachází až k hranicím vlastní fyzické i psychické výdrže nebo dokonce až za ni.
Tato „babička performativního umění“ jak sebe sama často nazývá tvoří své performance tak, aby působily jevištním až divadelním dojmem.